Dívám se na tyhle fotky a cítím hrdost. Nejen proto, že vidím dva velké muže, ale také proto, že vidím všechny ty dny, noci, upatlané ručičky a chvíle, kdy jsem je poprvé pouštěla do světa – na tábor, do školy… A dnes? Zase je pouštím. Ale tentokrát je to jiné. Každý si přivedl svoji princeznu, a jeden z nich už se stěhuje do svého malého království.
Když se ohlédnu zpět, vidím těch 21 let plných radosti, slz, vítězství i pádů. Kolik věcí bych dnes udělala jinak? Možná bych je porodila doma s pomocí zkušené asistentky, možná bych dělala spoustu věcí jinak. Ale stejně jako každá máma, dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. Dala jsem jim volnost, aby mohli ochutnat radost i smutek, sílu i zodpovědnost. A věřím, že je to posílí.
Vím, že svět je plný nástrah, ale věřím, že mé „buchty“ (tedy rady a zkušenosti) jim budou k něčemu dobré a promění je ve své zlaťáky, stejně jako Honza z pohádky, který musel projít peklem, aby ty buchty proměnil na zlato. Stejně jako ta máma, která Honzu poslala do světa s nadějí, že se jí vrátí, doufám, že se mi občas vrátí i oni a ukážou mi své „poklady“.
